Uzavírání licenčních smluv se v českém právu řídí občanským zákoníkem (Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Občanský zákoník upravuje licenční smlouvy v § 2358 – 2389 a v platném znění reflektuje definiční znaky veřejných licencí, jako jsou právě Creative Commons. Jde zejména o:

• Neadresnost návrhu na uzavření licenční smlouvy, kterou umožňuje § 2373/1:

(1) O podání návrhu na uzavření smlouvy jde i tehdy, směřuje-li projev vůle i vůči neurčitému počtu osob. Obsah smlouvy nebo jeho část lze určit také odkazem na licenční podmínky, jež jsou stranám známé nebo veřejně dostupné.

• Možnost akceptovat návrh poskytovale, aniž by byl uvědoměn, tzv. konkludentní získání licence (§ 2373/2):

(2) S přihlédnutím k obsahu návrhu nebo praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo zvyklostem může osoba, která má v úmyslu návrh přijmout, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele, zejména poskytnutím nebo přijetím plnění. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn.

Jedná se o výjimku z obecných pravidel pro uzavírání smluv, která je přímou reakcí na existenci veřejných licencí, a díky níž je podle českého práva možno platně uzavřít licenční smlouvu využitím licence Creative Commons – stačí, že autor nebo jiná oprávněná osoba na licenci odkáže nebo ji v díle přímo uvede.

Z právního hlediska to znamená, že každý, kdo užije dílo v souladu s licencí Creative Commons, zároveň automaticky uzavírá s autorem smlouvu, která ho k užití díla opravňuje. Aniž by autora kdokoliv musel kontaktovat, vznikne tolik smluv, kolik je uživatelů.